Jsou lidé, kteří mají opravdu nadání na sport anebo na nějaký jiný pohyb. A jsou zase lidé, kteří vůbec nemají žádné nadání na sport. Jednoznačně jsou takoví nemotorní a tohle zmiňuji hlavně kvůli tomu, protože mám syna, kterému je osm let a je velice nemotorný. Syn je takový nemotorný a velice ho to mrzí. Ani neumí plavat. A i když chodil ještě je do kurzu plavání kam chodil, když byl pětiletý a šestiletý, tak se ani za tyto dva roky nenaučil plavat. Neuplave ani metr. Docela mě to mrzí, ze začátku jsem z toho měla srandu anebo už jsem si říkala, že na to ještě není syn připravený.
Ale když jsem slyšela, že za roky, co je tedy plavecký kurz a že všechny děti se během půl roku naučily opravdu krásně plavat a můj syn ani za dva roky ne, tak už jsem zpozorněla a bylo mi to opravdu hodně divné. Šla jsem s ním i k lékaři a psychologovi. Verdikt byl vždycky stejný, jednoduše je nemotorný. Sice to není žádná lékařská diagnóza, ale jednoznačně, když děti prostě se bojí a jsou nemotorné, tak s tím jednoznačně vůbec nic neuděláte. A můj syn se opravdu hodně bojí. Nyní už mu bude devět let a stále na kole má přídavná kolečka. Já vím, že bych syna to měla učit, ale já, když mu sundám kolečka, tak on už odmítá právě na kolo sednout.
On už ani jako malý chlapeček nechtěl jezdit na odrážedle, protože se i na odrážedle je můj malý syn bál. Tak jsem si řekla, že je to třeba jenom přechodná doba, ale když i v devíti letech ještě ani neumí na kole a musí mít stále přídavná kolečka, tak mě to docela mrzí. Také mě hlavně vadí, že se mu ostatní děti smějí, protože kolikrát už i pětileté děti jezdí samy na kole, kde nejsou vůbec přídavná kolečka. Ale co mám dělat, jak si mám počít? Samozřejmě, že syna nechci do ničeho nutit. Syn ani neumí plavat, stále chodí do bazénu, kde je hloubka, ale má vždycky na sobě kruh, a ještě plovací vestu, syn se totiž opravdu hodně bojí. A když zjistí, že nedosáhne na zem, tak ho chytne takový amok, že brečí.
