Peníze jsou pro všechny lidi pochopitelně zajímavé tehdy, když platí a když si za ně lze něco koupit. K tomu přece byly vymyšleny a uvedeny do oběhu. Jenže je současně pravdou, že když nějaké peníze přestanou platit a člověk si je nemůže nebo zapomene a nestihne vyměnit za nové, platné, neznamená to ještě, že se změní v očích všech lidí na bezcenný kov nebo papír. I když peníze přestanou platit, mohou někoho zajímat. A obvykle platí, že čím jsou takové neplatné peníze ojedinělejší nebo jinak unikátnější, tím je to lepší. Protože zatímco s haléřovými mincemi, jimiž se platilo ještě relativně donedávna, nikdo nikoho nenadchne, s prastarými nebo nějak jinak jedinečnými mincemi je to jiná. A s bankovkami je to podobné.
Koho zajímají takové neplatné peníze? Pochopitelně už jenom sběratele, numismatiky. A zatímco ti praví a nefalšovaní numismatici usilují o získání co nejunikátnějších a nejvzácnějších exemplářů, u dětí je to jiné. Pokud ty začnou mince sbírat, je jedno, jakou mají hodnotu. Hlavně když pokud možno zajímavě vypadají a je jich co nejvíc. Znám to, protože jsem kdysi také malým numismatikem byl. A nashromáždil relativně nemalou sbírku.
Co bylo v mé sbírce mincí, na kterou jsem byl pyšný a rád jsem se jí probíral ve chvílích volna?
Hlavně to byly hliníkové groše a zloté z Polska a východoněmecké marky. Šlo pochopitelně o tehdy pořád ještě platné peníze, a jestli jsem svým rodičům něco zazlíval, byla to skutečnost, že mi nechali po zájezdech jenom ty mince, a ne i bankovky. Ty raději utratili. A po letech jsem jim pochopitelně dal za pravdu, platné nekonvertibilní peníze bylo opravdu lepší utratit.
Pak jsem tu měl neznámo jak získané mince rumunské, sovětské a maďarské, které pochopitelně také neměly žádnou nebo aspoň valnou hodnotu. Ale také mince prvorepublikové, které už jakožto stříbrné za něco málo stály.
Tu sbírku vlastním dodnes. Už asi čtyřicet let. A víte, jakou má dnes hodnotu?
Co se finančního ohodnocení týká, zřejmě skoro nulovou. Ale citovou pomalu k nezaplacení.